Havárie bombardéru

Vlastník: USA Army Air Force (USA)

Výrobce: Boeing

Model: B-17

Typ: G-45

Sériové číslo: 44-8004

Čas ztráty: 13:15

Lokace ztráty: Napajedla

Příčina ztráty: poškození letadla

Start letu: Amendola Italy

Mise: Bombardování

Cíl: Blechhammer

Datum: 14.10. 1944

Peruť: 15.

Skupina: 97. bombardovací skupina

Skvadron: 414. Bombardovací švadron

Posádka:

Ze třech letounů, které musela po misi odepsat 97. bombardovací skupina, dva sestřelil flak a třetí nouzově přistál na okupovaném území. Tímto strojem, k jehož přistání na podvozek došlo nedaleko města Napajedla v okrese Zlín, byl bombardér Boeing B-17G-45-VE “Flying Fortress” sériové číslo 77-8004 od 414. perutě s osádkou:

pilot 1/Lt. Victor J. Bieniek (O-813303), Massachusetts

co-pilot 1/Lt. Harold A. Nefe (O825242), Michigan

navigátor 1/Lt. Arthur W. Sanders (O-712462), Oregon

bombometčík 1/Lt. Raymond W. Winters (O-762857), California

operátor radaru 1/Lt. James W. Johnson (O-704626), Ohio

mechanik T/Sgt. Howard E. Ott (16080828) Illinois

radista T/Sgt. William R. Lawrence (15075199), Ohio

pravý boční střelec S/Sgt. Edward O. Grant (32365874), New Jersey

levý boční střelec S/Sgt. Dan E. Smith (39336799), Oregon

zadní střelec Sgt. Wesley W. Bangs (38495115), Louisiana

 

               Po odhozu bomb na cíl zasáhly letadlo střepiny explodujícícho granátu vypáleného flakem. Se dvěma nefunkčními motory a s unikajícím palivem zaostal stroj za svojí formací, se kterou se spojil rádiem a podal informaci o své situaci. Radiovou zprávu zachytil radista T/Sgt. Theodore R. Chandler, který po návratu napsal: “Já níže podepsaný, jsem se dne 14.10. 1944 zúčastnil ve formaci 97. skupiny a 414. perutě bombarodvání výrobny paliv v Blechhammeru. Nad územím Jugoslávie volal letoun 004, že má nedostatek paliva a že zde musí přistát. To je vše, co o stroji 004 vím.”

               Osamoceně letící a neustále klesající poškozený letoun se přiblížil až k oblasti Otrokovic, kde piloti spatřili travnatou plochu letiště se zaparkovanými letouny Junkers Ju 87 Stuka. Po obletu letiště s vysunutým podvozkem se osádka připravovala  na přistání, když znenadání zahájil letištní flak palbu. Piloti proto pokračovali v nízkém obletu Napajedel a posléze přistáli s letounem na poli zvaném Amerika nedaleko statku Prusinky.

Riskantní přistání na podvozek se obešlo bez komplikací a osádka kromě zadního střelce Sgt. Bangse neutrpěla téměř žádná zranění. Přibližně v tu dobu letěla nad oblastí nouzového přistání formace dvaceti stíhacích Mustangů vedených 1/Lt. Sheltonem od 308. perutě 31. skupiny, která se vracela ze Slezska po doprovodu bombardérů 304. křídla. Čtyřčlenná černá letka vedená 1/Lt. Johnem Vollem spatřila nehybný bombardér ostavený na poli a spustila se k zemi, aby zjistila bližší podrobnosti, o kterých by mohla podat zpravodajcům informace. Když vedoucí letky po druhém obletu uviděl mávající osádku opouštět stroj, provedl se svým wingmanem 2/LT. Kervinem opakovanou zteč a palbou kulometů bonbardér zapálil.

               Po opuštění paluby letounu se letci urychleněpřemístili do blízkého lesa, kde si vzájemně ošetřili drobná poranění. Vážné zranění utrpěl Sgt. Bangs; měl zle poraněnou pravou tvář s okem. Krátce nato se u letců objevil František Bartošík, hajný z prusinské hájovny, který je vyzval, aby se urychleně přesunuli hlouběji do lesa, neboť se zde mohou každým okamžikem objevit Němci. Jediným ozbrojeným letcem ve skupině byl Lt. Winters. Svoji zbraň dal hajnému Bartošíkovi, který ji však na místě zahrabal a zmizel.

               Letci se rozhodli, že se rozdělí do dvou pětičlenných skupinek a po setmění se hluboko v lese pokusí opět spojit. První skupinu utvořili Lt. Bieniek, Lt. Nefe, T/Sgt. Lawrence, T/Sgt. Ott a S/Sgt. Grant, druhou skupinu pak Lt. Sanders, Lt. Winters, Lt. Johnson, Sgt. Bangs a S/Sgt. Smith. Po rozdělení zmizely obě skupinky v šeru hustého lesa každá jinám směrem.

               Brzy odpoledne obdrželo gestapo v Uherském Hradišti telefonickou zprávu z místní policejní stanice o nouzovém přistání bombardéru. Vedoucí služebny kriminální inspektor Alexander Stober (na počátku roku 1945 ho zastřelil vlastní agent ve Velkém Meziříčí) okamžitě pověřil svého zástupce Ignáce Pfeifera, aby se v čele svých podřízených neprodleně vypravil do Napajedel, zjistil skutečný stav a zajistil nezbytná opatření a současně také informoval vedoucího služebny gestapa ve Zlíně Zieglera. Řidiči gestapa Rudolf Kraus a Johann Stelzel přistavili služební auta, do kterých nastoupili kromě zmíněného Pfeifera i Raimund Neubauer, Franz Tegel, Rudolf Müller a Johann Wallner. Přes Jaorošov, Bílovice a Topolnou přijeli gestapáci k hájovně v Prusinkách, kde Pfeiffer vyzval hajného Bartošíka, aby je informoval o události.

               V tu dobu již prostor široko od hořícího bombardéru uzavřeli němečtí vojáci z nedalekého otrokovického letiště pod vedením důstojníka Luftwaffe. Řízení akce k zajetí zmizelých amerických letců se ujal velitel uniformované německé policie v Uherském Hradišti Oblt. Botcher a to až do doby, než řízení převzal Ignatz Pfeifer. Gestapo se při pročesávání lesa rozdělilo; Müllers uniformovaným německým policistou Botcherem šel vpravo, Neubauer s Wallnerem uprostřed a Pfeifer, Tegel a Kraus vlevo. U automobilu zůstal Johann Stelzer.

               Skupinu pěti amerických letců schovanou v křoví u lesní stezky objevil Müller. Po svém objevení vyšli letci na pěšinu a vzdali se. Když Müller zvedl svoji pistoli, kdosi z letců zvolal, aby nestřílel, že jsou Američané. Vzápětí padly tři výstřely; jedna střela zasáhla 1/Lt. Johnsona do zátylku a další dvě 1/Lt. Winterse. Zbývající tři letce, kteří zůstali otřeseni z toho, co právě prožili, nechal Pfeifer po příchodu své skupinky na místo události okamžitě prohledati. Müller však navrhl, aby i oni byli zastřeleni. To však Pfeifer odmítl s tím, že je zde mnoho svědků. Nepochybně měl na myslidůstojníka Luftwaffe, kterého pohled na zastřelené letce zděsil a znechutil. Ostatní tři letce s tukama nad hlavou odvedl Franz Tegel k autu a převezl je na policejní stanici do Napajedel. Zavražděné letce gestapáci prohledali a okradli je o hodinky a prsteny a později je přenesli do Bartošíkovy hájovny.                             

               Druhou pětičlennou skupinu letců zadrželi němečtí vojáci a vyvedli je z lesa k nákladnímu autu. Protože letci nevěděli o vraždě svých dvou druhů (slyšeli pouze střelbu), chovali se celkem klidně a dokonce se smáli tomu, jakým způsobem je automobil poháněn. I oni skončili v Napajedlích, kde se setkali se třemi dalšími letci druhé skupiny a zde se také dozvěděli o vraždách poručíků Winterse a Johnsona. Odtud pak vojáci eskortovali všech osm Američanů na letiště do Otrokovic.         

               15. října 1944 putovalo sedm letců do výslechového centra u Frankfurtu nad Mohanem a přes tranzitní tábor Dulag Luft ve Wetzlaru skončili v zajateckém táboře Stalag Luft I. v Barthu. Osmého letce, zadního střelce Sgt. Bangse, převezli Němci do vojenského lazaretu do Brna, kde se léčil ze zranění pravého oka asi jeden měsíc. Jeho další osud není blíže znám.

               Vražda dvou amerických letců nezůstala bez odezvy. Mezi obyvatelstvem se zpráva o bestiálním činu rychle rozšířila a pro uklidnění veřejného mínění vydal Ignatz Pfeifer, velmi dobře informovaný o náladách obyvatel, neoficiální prohlášení, v němž uvedl, že letci byli zastřeleni při pokusu o útěk. Důstojník Luftwaffe však ve svém hlášení o zadržení letců uvedl pravý stav věci a to byl zřejmě důvod, proč gestapáka Rudolfa Müllera povolali do berlénské ústředny gestapa. Po formální intervenci samotného K. H. Franka se však záhy vrátil zpět do Uherského Hradiště a krátce nato obdržel z ústředny v Berlíně prostřednictvím úřadovny gestapa v Brně písemnou pochvalu.

               Těla zavražděných letců nařídilo gestapo převézt v podvečer z hájovny do márnice napajedelského hřbitova.

               Po skončení války zahájili československé orgány vyšetřování vraždy. Výsledky vyšetřování obdržely americké justiční orgány, které ve vyšetřování pokračovaly ještě v roce 1947. Z protokolů je zřejmé, že v tuto dobu viníci stále unikali a intenzivní pátrání po nich pokračovalo. Ze skupiny členů uherskohradišťského gestapa zadrželi československé orgány pouze Franze Tegela narozeného 9. března 1907 ve Vídni. Řidič gestapa Rudolf Kraus, nar. 20. nřezna 1898 v Brně, se sám přihlásil dne 15. května 1945 na Revolučním národním výboru v Uherskéh Hradišti. Dobu vyšetřování vraždy oba trávili ve vyšetřovací vazbě u Lidového soudu v Uherském Hradišti. Rudolf Kraus zde byl popraven 16.4. 1947.

               Dne 27. dubna 1945 byla služebna gestapa v Uherském Hradišti evakuována před blížící se frontou. Příslušníci gestapa odjeli nejprve do Napajedel a posléze přes Hulín, Moravskou Třebovou a Svitavy do Čáslavi. Zde se již rozdělili a do Prahy, která měla být přechodným cílem jejich útěku, cestoval každý sám. Zde jejich stopy mizí.

               V trestním řízení vedeném proti nepřítomným Rudolfu Müllerovi a Ignatzi Pfeiferovi nařídil krátce po skončení války okresní soud v Napajedlích úřední exhumaci spojenou s místním ohledáním mrtvol a slyšením znalců. Představenstvo města vzalo přípravu exhumace na vědomí a rozhodlo o opětovném pohřbení letců na čestném místě.              

               Exhumace provedená dne 10. října 1945 proběhla za přítomnosti předsedy okresního soudu JUDr. Přidala, úředního lékaře a zdravotního komisaře v Uherském Hradišti MUDr. Ladislava Wiedermanna a obvodního lékaře v Napajedlích MUDr. Emila Záhořáka. Jak svědky komise přizvala četnického štábního strážmistra Josefa Malého a majitele pohřebního ústavu v Napajedlích Josefa Pavlíka.

               Při zdi v jihovýchodní části hřbitova byly určeny dva neoznačneé hroby, do nichž hrobník pohřbil dne 18. října1944 oba zavražděné letce. Vykopání hrobů a veškeré ostatní manuální práce prováděli odsouzení přisluhovači gestapa. První oteřvená rakev obsahovala ostatky 1/Lt. Winterse, což se podařilo zjistit podle kovové známky zavěšené na krku zavražděného. Po ohledání těla mrtvého sepsal úřední lékař posudkovou zprávu, ve které uvedl: “Smrt poručíka letce R. W. Winterse byla způsobena 2 střelnými ranami pravděpodobně z automatické pistole vedenými z krátké vzdálenosti ze zadu do zátemení. Tomu nasvědčuje rozsáhlá devastace čelní kosti způsobená střelami opouštějícícmi dutinu lebeční značnou počáteční průbojností. Smrt nastala okamžitě, poněvadž byla oběma průstřely rozrušena  hmota mozková.”

               Nato nechala komise exhumovat ze sousedního výše položeného hrobu mrtvolu 1/Lt. Johnsona taktéž bezpečně identifikovanou podle kovové známky. O příčině smrti soudní znalec uvedl: “Smrt letce Jamese W. Johnsona byla způsobena jedinou střelnou ranou z automatické pistole vedenou z bezprostřední blízkosti ze zadu do zátylí a pdorloužené míchy, takže střela rozrušila tuto i mozkovou tkáň a smrt nastala okamžitě. Z rozsáhlé devastace kosti čelní se dá bezpečně usouditi na ránu z bezprostřední blízkosti, poněvadž devastaci podobného rozsahu může způsobiti pouze střela o velké počáteční průbojnosti”.

               Po ukončení úředního aktu přeložili těla letců se zbytky oděvu do připravených a podle předpisu vybavených rakví s kovovou vložkou. Pod dohledem soudního lékaře byly rakve uzavřeny a přeneseny do márnice městského hřbitova v Napajedlích, kde je zaměstnanci pohřebního ústavu připravili ke slavnostnímu pohřbení.

               Dne 11. říjná 1945 se konal smuteční průvod z nádvoří zámku přes město až na náměstí před kostelem. Obě rakve zahalené americkými vlajkami převezli českoslovenští vojáci na trupu letounu zapůjčeného zlínským aeroklubem a za přítomnosti politickéch a vojenských představitelů okresu Uherské Hradiště a mesta Napajedel, spolků, žactva, vojska a početného obyvatelstva je uložili do hrobů. Smuteční projev přednesl předseda národního výboru Ing. Adámek a v průběhu pohřbu, z něhož se dochovalo mnoho fotografií, přelétaly nad městem letouny otrokovického letiště.

               Druhá exhumace poručíků Winterse a Johnsona opět za velké účasti obyvatelstva, se uskutečnila dne 10. září 1945 v rámci amerického exhumačního programu v Československu. Američtí vojáci převezli ostatky do Prahy-Bohnic a odtud do Francie k uložení na spojeneckém válečném hřbitově St, Avold nedaleko Mét. 1/Lt. Raymond W. Winters, příslušník 341. perutě, je pihřben v části D, řadě 11 a v hrobě 14 a 1/Lt. James W. Johnson, příslušník 340. perutě,  v části B, řadě 31 a v hrobě 32.

MAHR, Jan. Vzpomínky na neznámé letce. Pustiměř: Moraviatisk Vyškov, 2011. ISBN 978-80-903030-6-5.


Nahoru Přesunout se na začátek stránky

© 2018 Informační centrum Napajedla
Realizace rotate Rotate